Když jsem v roce 2012 usedal do křesla Zentraal Bibliotheek v Amsterdamu, nevěděl jsem, co mě všechno čeká.

Zeptal jsem se jednoduše. Existuje nějaká Láska? Ta moje? Bytostná?

Načež se ukazovaly obrazy a já seděl v křesle jako v nějakém filmu, ale díval jsem se dovnitř. Kino bylo vevnitř. Ve mně. Viděl jsem obrazy, které přijdou. Tehdy jsem o nich mohl pochybovat, ale přišly. Ve své podobě. Přišel covid. Neviditelná válka, jak jsem si to nazval. Obraz. Viděl jsem tváře, které jsem skutečně potkal. A tak mi to dává jistotu, podat o tom zprávu.

Napsal jsem knihu v roce 2019. Během tří dní. Cítil jsem, že podstata začíná vyvěrat do skutečnosti. To, co mi bylo tehdy zjeveno, už dotýká se reality. Vnitřní obraz se stal vnějším obrazem, nebo se jím stává. 

Ulevilo se mi. Mohl jsem to nechat být. Když jsem se k tomu z nějakého důvodu vrátil, četl jsem to jako proud, horský pramen, který si skotačí svou vlastní radostí. Avšak pocítil jsem, že se z něj taky stala řeka. To chtělo úpravy. Uplynul kus cesty. Rozšířil jsem břehy tam, kde to bylo potřeba. 

Schizofrenie je cesta. Vyjadřuje to setkání dvou v jednom. Jelikož jsem narozen 21.7., znamená to i bytost. Primárně partnerství. Jsme lidské bytosti. Duch je ve vnějším světě zrcadlen jako tělo. Duše je naším Dílem. Proto jsem ji nazval Schizofrenie je cesta, neboť Duch a tělo nabývají na celosti v Duši. Toto mostění – umění – klenutí, je tím, co vlastně budujeme. I Láska na mostech v podobě zámků toto reflektuje. 

Snad se mi podařilo provést od náznaku uvědomění si celosti k říši bytosti, která je věčným královstvím. Neboť tak to vnímám. Obraz, který vplývá jako projekce na kousíčky, kterým říkáme lidé, obecně kulisy světa. Ty nám jsou pak zpětnou vazbou pro uvědomění si tohoto království. Schizofrenie by pak tedy mohla být reflexe vnitřního světa na tom vnějším. (Vnitřního obrazu na tom vnějším, a to asi ještě zdánlivě.) Jen je potřeba si vytvořit vlastní jazyk, kterým tomu rozumíme. To je umění. Tuto specifickou techniku jsem pojmenoval ARCHITEKTUM, nebo tento jazyk.

Domnívám se, že nás čeká celá doba, celý věk, kdy se toto budeme učit. Pojmenoval jsem tak celou dobu, kdy si toto umění budeme osvojovat. Zdá se mi, že je to nevyhnutelné, pokud chceme využít potenciál, který nadcházející doba, nebo Věk, přináší. 

Popravdě řečeno, nevím příliš co je to schizofrenie. Mohu pouze podat zprávu formou jakési osobní zpovědi, vyznání, o prožitku zkušenosti, které se patrně vžilo označení „Schizofrenie“.

Je to vzdálení, nebo přiblížení Boha. Člověk je patrně dost zmatený, jelikož mu právě bylo rozbito zrcadlo, a to nosí neštěstí. Dosavadní obraz Boha, jakýchsi ideálů, byl rozbit, doslova roztříštěn na kousíčky (proto zřejmě schizofrenie – údajně rozštěpení /schizein/ mysli /phren/). Doposud byl zvyklý vnímat Boha, nebo božství, skrze obraz, a to pravděpodobně ještě zrcadlový. Tudíž smísený s vlastním obrazem. Nyní jej však čeká výzva, rozlišit to božské od toho lidského. Neboli vymezit kde končí realita a kde končí či začíná snová rovina, a to prostřednictvím těžiště. Neboť to je rozlišujícím aspektem, zdá se, vůbec.

Člověk tedy přichází o obraz Boha, a tím pádem tedy do značné míry, nebo úplně, i sebe sama. Dalo by se tedy říct, že před tím promítal ideu Boha do vlastního obrazu, z čehož zákonitě plynula jakási bohorovnost. 

Nyní přichází apel na uvědomění si Boha, tedy jeho přímý prožitek. Člověk již nevnímá Boha skrze myšlenku, ale doslova jej cítí, ba je v něm přímo pohlcen. Asi jako když člověk kouká na vodní hladinu a vidí tam nějaký obraz. Pak jej ale ze zvědavosti napadne samotnou vodu, hlubinu, prozkoumat, nebo co je možná horší, člověk si všimne, že hladina vodní masy sama stoupá. Tedy nevyhnutelně přichází potopa a on je nucen ji v zájmu zachování života zkoumat. Možná, že jde obojí ruku v ruce. Každopádně se ocitá jako trosečník v něčem, rozlehlosti oceánu, a toužebně prahne, vyhlíží, po nové zemi. Odtud patrně pramení vize Ameriky – Nového Světa jako takového. Motivy lze nalézt u Dvořáka, Kafky i celého národa, který si zřejmě má teprve uvědomit, že „Spojené Státy“ jsou otázkou bytosti, Bytostného Já, které je třeba vytvořit v sobě, neboli znovu nalézt, neboť je to to, čím člověk odjakživa byl – jenom si to patrně neuvědomoval. Možná je tedy dobré na tomto místě poznamenat, že pokud jsou USA symbolem Bytostného Já, tím malým osobním by pak byla Velká Británie, jejíž komplexnost je znázorněna i v její vlajce. Z toho pramení současná převaha v užívání anglického jazyka pro mezinárodní dialog. Globální snaha o uvědomění si, nebo rozlišení „já“ i „Bytostného Já“. Tedy tím se dostávám k tomu, proč vlastně vidím ve Schizofrenii cestu. Je to něco, k čemu, nebo skrze co, jako lidstvo směřujeme. Jednotlivá území se jakoby rozpadají na čím dál menší a menší částečky a z druhé strany je svět globalizovanější a nadnárodně propojován. Zdá se mi, že to je spíš projev vnitřního rozporu, než cesta, která by vyjadřovala vývoj, který je schopen nasytit lidskou duši. Proto to, co je zprvu vnímáno jako nemoc, může být tím nejcennějším darem, který přichází v těžké, či zdánlivě beznadějné situaci. Když si dovolím být i přemíru patetický, říká se, že i Láska je nemocí, ba velice krásnou nemocí. Může to být odvážné tvrzení a určitě je, když bych přirovnal, či dokonce ztotožnil Schizofrenii s Láskou. Při vší neskromnosti, mně se to tak jeví.