Blog

Psaní, které mě napadá. Rozjímání, úvahy.

Práce - do třetice

Práce je, když nevím co se sebou. Pak chodím do práce. Jako trest za to, že jsem nenašel způsob jak se stát jedinečným, stát se sám sebou. Neobjevil jsem svůj talent, který bych mohl rozvíjet. To je práce. Práce na vlastním talentu. Každý máme talent. A kdo říká že ne, je to jen lenost. Možná nepřiznaná, ale lenost to je. Je pohodlnější chodit do práce. Nemusíte nic dělat. Zaměstnavatel se o Vás postará.

Máte stálý příjem. Jak magické slůvko. Mít příjem. To je to důležité, musíte přežít. To, že nežijete, toho si všimne zřejmě jen málokdo. Ale co dáváte? To je ta otázka. Měli byste dávat talent. V případě chození do práce dáváte leda tak duši a pak jste bezduší. Otroci vlastní pošetilosti. Odevzdáváte kompetence a pak se je snažíte najít v požitkářství, zábavě. Postavit se na vlastní nohy neznamená – zajistit se. Ale být tím, kým skutečně jste. To je, si myslím, talent. Rozdávat to své poselství, snad povolání. A v tom je setsakramentský rozdíl. Práce vs. povolání.

Člověk je opravdu povolán. To volání pochází od jeho vlastní duše. S tou by měl být v souladu. S tou pak komunikuje. Otázka v dnešním světě je, zda je duše vůbec uznaná. Je to takový fenomén o kterém nikdo třeba v pohádkách nepochybuje. Ale v tak zvané skutečnosti?? Dokonce se mě zdá – a teď malá vsuvka – že ani v psychiatrii se s duší nepočítá. A to se zabývá duševními nemocemi. Chápete? Tzv. duševní nemoc je vysvětlena procesy v mozku, ale kde je duše? Kde je tento fenomén?

Proto říkám, neztrácejme duši. Neboť duše, to jsou vztahy. K Bohu, k sobě, k lidem. Duše je Láska. Možná Láska stojí ještě nad duší. Ale to už nechci polemizovat. Možná že duše je právě vztah, jakási entita, brána k Lásce.

A protože každý uchopujeme Lásku po svém, vzniká tak talent. Rozléváme Lásku do světa. Prostřednictvím vlastní osobnosti. To se domnívám je cíl našeho konání. Smysluplný cíl. Stávání se sebou samým, tedy tím, kým jsem odjakživa byl. V podmínkách a čase, který mi tato doba klade na odpor. To je krása. Člověka tedy práce doopravdy šlechtí. Činí ho krásným. Kuje svůj talent. Učí se Lásce.

17.4.2026

Práce je alternace Života

Pod pojmem "alternace" rozumím náhradu, pokoušení se nahradit, tedy v tomto případě pokoušení se nahradit prací (tzv. pracovním procesem) Život. Domníváme se, že žijeme život, ale při tom jsme zaměstnáni prací. Není to jednoduché vysvětlit, to bysme museli vědět nejdříve, co je to Život. Život je pro mě naplňující smysluplnná činnost. Rozlišuji slovo činnost a práce. Práce totiž dostala punc jakéhosi statusu důležitosti. Kdo pracuje, je obecně přijímaný. Je jedno kde a jak. Je to prostě společenská morálka, pracovat...Práce na vlastním charakteru se jaksi nebere. Při tom původní slovo karakter jasně naznačuje, že se jedná o práci na vlastní duši. (ka i ra jsou v původním významu něco jako duše i světlo člověka.) Tříbit charakter je jaksi druhořadé. Při nejlepším se ukáže ve vypjatých situacích. Při tom něco jako zušlechťování vědomí by mělo být na denním pořádku. Tomu já říkám práce. Je to v ostrém kontrastu k chození do zaměstnání, tedy práci, která si pouze hraje na Život, jelikož je důležitější do práce chodit, než v ní něco (skutečně) vykonávat. Tento typ práce (zřejmě pozůstatek ze školy – kde je přece také školní docházka) spíše tupí osobnost a dělá z něj normalizovaného člověka. Kde je jedinečnost Duše? Dnes nic nemusíte umět. Všechno Vás naučí. Za dva, za tři měsíce všechno už umíte a pak už jen vše vykonáváte do úmoru, do skonání světa, někdo do důchodu. Mezitím se jakoby něco mění, když si něco vymyslí tzv. manažeři, kteří se nudí a tak musí něco vymýšlet, aby vykazovali nějakou činnost. S řízením lidí to nemá nic společného. Lidi se řídí zezdola. Poznají autoritu, kterou respektují. Nebo nerespektují. Nyní se právě dostávám k tomu, že autoritou by měl být asi Život. Nebo ne asi, ale určitě. Ten je tím, který shromažďuje lidi. Spojuje je. Dává je tzv. na jednu vlnu. To by měl být aspekt, který bychom měli respektovat. Tím pádem i Život jako takový. Respektovat Lidskou bytost a pěstovat její kvality. To by měl být cíl, práce, která je zapotřebí. Ne si na práci pouze hrát a jít proti Životu. Stav planety nám to jasně dává najevo. Učme se žít s proudem Života. Ne s proudem práce. Ten je jen stínem Života. Není to nic reálného. Je to minulost. Skutečná přítomnost a s ní proudící budoucnost je, domnívám se, Život.

4.1.2026

Práce je přežitek

Práce, tak jak ji známe, je přežitek. Myslím tím pozici jako "pán a otrok". Pozice se přesouvá směrem k partnerství. Tím padá celý systém, který je na této práci postavený. Je již nefunkční. Na současné důchodce už nebude mít kdo dělat. Mladá generace se s tímto "systémem" neztotožňuje. Má jiné ideály. A tak je to dobře. Nastupuje něco nového. Co ještě není dost dobře popsatelné, protože se to teprve rodí. V nevědomí to už však je připravené. Jde jen o to s tím navázat komunikaci.

16.11.2025

Láska

Všiml jsem si, že se láska často zaměňuje s citem. Že citem se míní láska. To není pravda. Láska je spojením myšlení a cítění. Je to synergie. Zatímco spojovat lásku s citem je jen jedna polovina. Láska je souzněním muže a ženy. Srdcem. Někdy mi přijde, že i srdce je zaměňováno s citem, láskou, ale to je opět jen jedna polovina. Dokonce je to jen jedna čtvrtina, pokud se na to podíváme optikou Carla Gustava Junga. Ten rozlišuje čtyři věci, čtyři funkce vědomí - myšlení, cítění, intuici a vnímání. Cit je pak jen jednou čtvrtinou úplnosti, kterou bychom asi nazvali Láskou. Láska je žití úplnosti. Celosti. Pak se potkávájí dvě bytosti, ideálně muž a žena, kteří se doplňují v tom onom, či v tom druhém. Není jim cizí jak cítění, tak myšlení (popřípadě vnímání a intuice). Dovedou se naladit jeden na druhého a nevznikají konfrontace, nýbrž kompenzace. Jeden je víc citový, druhý více v myšlení a tak se učí jeden od druhého. Můžou být i vnímající a intuitivní. Ale to už by se nám to komplikovalo. Postačí nám vědět, že jeden je vědomější v myšlení a tudíž nevědomější v cítění. Druhý to má naopak. Je vědomější v cítění, zatímco stín nevědomí vrhá na myšlení. Tak se vyvažuje vědomí a nevědomí. Je to spolupráce. Vědomí a nevědomí. Jinu a Jangu. Úplností je Tao. Tajemství. Jako je Láska tajemstvím. Mystériem, které žijeme, které nás nepřestává udivovat, a které nás baví

7.8.2025 Brno  

Ekonomický růst - inflace

Celý systém je špatný v tom, že je založen na křivce ekonomického růstu. Pokud je s tím spojená i demokracie, je ve své podstatě nefunkční. Všude v přírodě vidíme cykličnost. To by mělo být reflektováno i v činnosti jednotivce. Jenže systém vyvíjí enormní nátlak na růst jeho výkonu, což je z podstaty věci fungování lidského organismu (jakožto součást přírody) neudržitelné. Množí se (chronické) nemoci a člověk churaví. Rozchází se představa racionálního imaginárního systému, který je odtržen od reality Vesmíru, fungování bytosti, a tím vzniká inflace. (Rovněž pojem v psychologii.) To je klíčové. Inflace jak ekonomická, tak psychologická. Není kde brát. Organismus je vyčerpaný, jak ten lidský, tak i ten ekonomický. Energie podléhá rozdílu mezi skutečným výdejem a tím, který je virtuelně projikován kamsi do hypotetického propočítávání státních hospodářství, které ani skutečnými hospodářstvími nejsou. Politici jsou pak loutkami uměle vytvořeného systému, který se přece tváří tak rozumně, ale je jen částí v rozlehlosti toho, co nevíme. Totiž nevědomí. Aby mohla lidská bytost fungovat, musí být vědomí a nevědomí v souladu. Systém ale operuje pouze s vědomím a je tak zacyklován sám v sobě. Čas od času přijde nějaká revoluce, nebo válka, která nám připomene, že to není tak úplně všechno. Jsou tu i síly nevědomí. To je hlubinný proud, který by se dal připodobnit k duši. Duše sice zahrnuje celost (jak vědomí, tak i nevědomí), obecně je ale zatím ve společnosti vnímána jako něco odlišného od vědomí. Protože se nám tak projevuje. Je takovým narušitelem v našich "vědomých" záměrech. Pokud bychom dokázali uznat duši, proměnilo by se i fungování společnosti. Ne jako ekonomického tyrana, ale jako sounáležitého přítele. Zdá se, že k tomu vývoj (nevědomí) směřuje. Zdá se, že covid byl takovým otřesem duše. Už takhle dál fungování společnosti nejde. Kdo byl více naladěn na duši, ten začal rychle hledat nějakou cestu, která sytí duši, ne mamon systému. Inflace odhalila rozdí mezi vědomím a nevědomím. Zdražily energie. Energetiku duše si však hlídal málokdo. Proto přišla válka. Jakožto zpráva duše. Chceme bojovat s duší? Nebo se podívat na realitu z jiného úhlu pohledu...Válku nelze vymýtit, lze ji jen pochopit. Vyvarovat se diktátu vědomí a poskytnout prostor nevědomí, navázat dialog. (Rusko je odnepaměti symbolem nevědomí, jako je tzv. Západ symbolem vědomí.) Pokud budou tyto dvě entity v konfliktu je mír (v duši) v nedohlednu. Zjevuje se tu i odvěký úkol českého národa. Jakožto neutrální půdy pro rozvoj duše, celistvosti, totality duše, ne totality vědomí či nevědomí, jakými jsme byli svědky v minulosti. Myslím, že "česká duše" na to má kapacitu. Jen v nás musí vyrůst osobnost, tyto záměry umět uskutečňovat. Vymanit se z nadvlády vědomí i nevědomí, spojit je a držet mezi nimi balanc, zdravé napětí, které prospívá rozvoji bytosti. Rozkvést. V rozmanitosti celku, který podporuje soudržnost. Pak by snad mohl být každý tím, kterým opravdu je. Nabýt svobody a odpovědnosti vůči celku, totiž vůči vlastní duši.

17.7.2025 Brno